COPYWRITING
Si piš.
WEB
SOCIAL MEDIA
PR
CLAIM
INTERVIEW
ESSAY
poetry
FREE TOPIC
Ukázky mám a můžete.
Ročenka týdeníku euro 2022
MALÁ LOUKA
Malá Louka, velké zážitky! Středočeská soukromá rezidence slibuje nejen epesní výhledy, ale především maximální soukromí pro pobyty různého charakteru. Dům pro tucet obyvatel s anglickou zahradou je otevřen formálním i neformálním akcím za každého počasí. Ať jste menší firma, nevěsta nebo jen parta dobrých kamarádů, tohle útočiště je přesně podle Vašich představ. K dispozici Vám bude velkorysé outdoor i indoor vybavení, díky kterému se budete cítit jako v bavlnce. Zárukou skvělého servisu jsou majitelé tohoto objektu, kteří na přání zajistí catering, jaký ještě dlouho budete pamatovat. Tak už stačí jen přivonět!
GLAMPIT
Dolce far niente! Tak bude znít heslo Vašeho pobytu v Bořené Hoře. Tento minimalistický glamping je to pravé pro dva nenáročné turisty se srdci dobrodruha. Umístění domečku na rozlehlé slunné zahradě dává všanc nezapomenutelným panoramatům středočeské krajiny. Celý projekt je koncipován udržitelně a v maximálním souladu s přírodou. Objekt je ostrovní, avšak zcela soběstačný, a i tak slibuje, že Vám tu nebude nic chybět. Přes den se vyhřívejte na terase, večer zatopte v krbu a ulehněte na pohodlný futon za zvuků lesa. Ubytování navíc nabízí soukromou saunu i vinný sklípek. Tak už odložte své telefony a přijeďte zažít opravdový zen!
AN ODE TO NUDE
Výstava autorky Alexandry Hannibalové s názvem An Ode to Nude: beyond woman body oslavuje ženské tělo jako prostředek pozitivního sebevyjádření. Série fotografií s dějovou linií má za cíl zvýraznit krásu a sílu ženství ve své dokonalé nedokonalosti.
Pilotní projekt fotografické tvorby Hannibalové oslavuje rozmanité podoby ženského těla v nadčasovém detailu jeho architektury. Obsah fototografií rozpracovává teorii pozitivního body image, která byla napříč desetiletími deformována nadvládou celospolečenského diskurzu o ideálu krásy.
Ženy perzekuované dogmatickým postojem módního průmyslu, vlastních rodinných systémů a dalších sociálních vlivů, se postavily před objektiv, aby vyjádřily sebe a svůj názor.
Jemnohmotné linie těla o různých proporcích i syrové emoce zobrazené na fotografiích mají podnítit lidskou mysl k zamyšlení o direktivitě a tlaku, který je vyvíjen na ženu v současném světě.
Fotografie poukazují na rozmanitost ženského těla a křehkost lidské duše.
Autorka svou tvorbou vtahuje diváka do dialogu o tom, zda je tělo pouhou schránkou bytí, s jehož vzezřením máme právo jakkoliv manipulovat nebo zda jeho jednotlivé podoby jen nezrcadlí vývoj intrapsychického stavu člověka v různých životních fázích.
Tématika výstavy strhává pozornost na pozitivní přístup k vlastnímu tělu s cílem zpochybnit omšelé způsoby, kterými společnost vnímá a hodnotí ženské tělo. Cílem je vyvrátit nerealistické standardy a budovat důvěru a respekt v sebe a ostatní ženy tady a teď.
Autorka svými fotografiemi netvrdí, že příliš pyknický či astenický vzhled postavy by měl být bez okolků akceptovatelný, především se zde snaží o jeho kritické nehodnocení. „Vnější krása je konstrukt společnosti, který nemá právo narušovat schopnost žen cítit se dobře ve svém vlastním těle. Jejich celkový dojem by tudíž neměl být podmiňován fyzickou krásou. Žijeme v době, kde se přijímání vlastního těla stalo po letech ignorace předmětem diskuze, která by si však zasloužila mnohem více pozornosti.”, dodává.
Frustracitace
NE JE NOVÉ ANO
Laskavost všeho druhu je černá magie Dobra. Šalamounsky maskovaná frustrace z neschopnosti být laskavý sám k sobě. Výsledek padesáti let socialismu, zakřiknutého feministického kultu a démonizace vysokotukové diety. Podobně jako chřadne odolnost naší slinivky, chřadne i ženská sebehodnota v odraze světa dravých mileniálů s šedooranžovými Yeezy na nohou. Mezi vším tím globálním dobrodiním ústupků před druhými, odborně nezývajíce se slovesem zavděčit se, z něhož falešně plyne dokonalost našeho sebeobrazu, jsme se ovšem zapomněli čas od času nahlas poslat tzv. do prdele. V dobré víře, pochopitelně. Totiž ne proto, abychom se vzájemně urazili, ale proto, abychom vypíchli hello, is it me I’m looking for right now, a zvýraznili naše hranice fosforově růžovým Centropenem 8552. S klínovým hrotem. Ty hranice, které jsme v té povšechné charitativní činnosti vůči druhým zapomněli ctít. Říkat NE se v době empatické nenosí. Co kdybychom se snad někoho... dotkli? Nebo ještě hůř. Co kdybychom se náhodou chtěli dotknout svých vlastních potřeb, jejichž aktuální uspokojování rovná se pobytu ve vězení se zvýšenou ostrahou našich ne-sebehodnot?
V HLAVNÍ ROLI REALITY-CHECK
Je mi 70 kg. Na účtu mám zhruba na 30 proteinových tyčinek a včera kolem 16:00 jsem si bez výčitek ťukla druhou číší Carménère se svou brand new identitou nezaměstnaného freelancera. Suchá pravda v kapce chilského vína. Na tváři téměř cítím ožeh rovníkového Slunce drolící mé Třetí oko. Později téhož dne jsem oslavila kariérní double fuck-up třemi míchanými vajíčky z volného chovu na másle (Díky Danuško, už zase došly!), které jsem si následně natřela na mou zbrusu nově podvrtnutou nohou. Již po druhé za čtyři měsíce. Gratulujeme! Standing ovation etc. Mít výron v kotníku je jako žít život, který nikdo nechce. Obtéká vás, až to nakonec udusí vaši zdravou jedinečnost. Drahá je daň z této invalidity za to, že spěcháme špatným směrem. Cíl pro nadcházející rok: Naučit se chodit! V tom.
THE EXCLUSIVE SHIT
Na prstech jedné ruky bych nespočítala, kolik Vesmírů jsem osočila z mých zpackaných vztahových interakcí a promarněných dnů Já vs. Já. Kolik argumentů, omluv a obhajob jsem vkládala do úst lidí, jejichž představa o světě byla zhruba natolik přízemní jako hroucení se litosferických desek při ataku Ladovské zimy na D1. Omlouvám se, Vesmíre. Heštek dnesnosím všechny svoje sračky. Hrdě.
Strnulost mého bytí na jednom místě je ubíjející. Bizarní na tom všem je, že zcela vědomě příjmám onen omšelý scénářek a s hlavou vztyčenou podle něj hraju každý den tu samou hru. Zatím. Kdo Já?
Já, na tváři úsměv Paula Kuelja při psaní knihy Hipík mavajíc ze své everything’s gonna be alright duševní šablony. Je to porno. Life is porno. Mantra pobudů a dekadentních alibistů. Claim s existencionálními prvky a uhlazenou rozervaností. Má to něco do sebe.
OSMÝ PÁD KUDY KAM
Otázka na život a na ještě horší život. Opravdu si musíme lámat končetiny a naše srdce proto, abychom po šestset padesáté osmé dostali zas a znovu šanci spatřit značku wrong way? ANO. Už víte, co si dáte příště? Já jedenkrát co bolí, to přebolí plus omezovač rychlosti jako přílohu. Prodýchat, nemíchat. Utrpení patří k životu a je bránou do bonusového levelu Bytí, které je pro opravdové karma fajnšmekry. Spěchat tam je ovšem radno pomalu. Připomíná-li váš život vůz Multipla, poté dvakrát tolik.
ŽENY V BÍLÉM
Prozatím si dejme jednoduchý slib. Lajkujme náš vnitřní chrám, i když má na oltáři stopy od lepku a zbytků pochoutkáče. Komentujme ho srdíčky. Nalepme mu na dveře ochrannou známku here I’m trying again. Stop dennodenním pohlavkům našeho ne-sebevědomí. Mrkváče sice nesluší každé z nás, ale každá máme právo cítit se v nich dobře. Mrkváč k obědu na to. Sorry not sorry. Proměňme ten pochybný niterný squat na božský Pantheon. Sbohem a šáteček hipster omítkám našeho vnitřního Kreuzbergu. Od zítra malujeme na bílo.
soubor „SoužIm“
TABULA RASA
Kdyby svět řídila ženská intuice, všechno by bylo jinak. Ostatně tuhle mantru máš moc rád. Co ale zcela jistě nemáš rád je, když tvůj svět začne ovládat moje intuice. Přestože píšeš stále ty stejné řádky, přijdou mi čím dál víc prázdnější. Snad za to prázdno můžeš ty. Nebo John Locke. Zase jsi nepřijel. Jen se to posunulo. A já zase tušila. Sibyla tvých nepříjezdů. Jaká má být moje odpověď na tvou ignoraci? Vtipná? Jízlivá? Arogantní? Žádná? Mlčení je souhlas. Ne. Mlčení je absence slov. Mlčení je neschopnost vyjádřit, co opravdu chceme. Možná proto stále mlčíme. Možná si na slova jen hrajeme. Možná, že žádná slova mezi námi ani neexistují. Zbyl z nás jen hologram toho, co jsme neuměli žít vedle sebe. Sledujeme naše odrazy v dáli a představujeme si, jaké by to asi bylo. Sníme o absolutnu, zatímco si nezasloužíme absolutně nic. Absoult(d)no.
Snad jednou vzpomeneš si zapnout budík na štěstí,
až na srdci nebudeš mít šelesti.
Ať svět nikdy neovládne ženská intuice!
SOUBOR „SOUŽIM“
MILION CHVILEK PŘÍTOMNOSTI
Přemýšlím o čase. Kolik ho ještě mám a kolik jsem bezhlavě utratila za slepou naivitu tyčící se jako fejkové štítky black friday slev. Každá další minuta je hlasitější než ta, která už je nenávratně pryč. Sedím a je prázdno, i když vlastně plno. Na pozadí běží omšelý zvuk synťáku rádoby cool neofunkové stanice ze Spotify. Studentské bistro. Kolem se rozpíná vyčpělá vůně rozpečené bagety, ve vzduchu visí cinkot posledních objednávek zvýhodněného poledního menu a svět se zdá být tak nějak nepřekvapivě stejný. I když je všechno jinak. Ne snad kvůli tomu, že jsem pravděpodobně jediná, která nemává u čapučína s ovesným mlékem ISIC kartou pro pětikorunový bonus na příští nákup špatného latte art.
Ty samé tváře střídají ty samé dialogy. Studentky pedagogiky, které se v rámci kolektivního dobra spokojí s hrubou mzdou šestnáct tisíc pět set, zatímco ve svém volném čase věří, že své beta muže změní. Vedoucí studentských spolků, tzv. píáristi, mladí aktivisté v odřených martenskách s plackami Milion chvilek na plizované bundě z vintage pop-up storu, jejichž sen je akuzovat externí viníky a nepřicházet s řešeními, jen aby zažili svých milion chvilek na instagramu s hasgtagem #díkyžemůžeme. Kreativní buržoazie se svými jablečnými laptopy, v nažehlených kašmírových svetrech, místo kurzoru dychtivě svírající aeropress s tóny višně a pekanových ořechů ve své pravé ruce. Vyměnila bych svých milion chvilek za tuto nevědomou bezprostřednost, kterou jsem žila posledních dvacet sedm let. Tu hru jsem ale už dávno prohrála. Díky, že už nemůžu.
SOUBOR „Soužim“
BOJÍM SE STRACHU
Poslední rok chutnal jako ty dny, kdy se stmívá ve tři odpoledne. Ráno cítím naději. Však dnes ještě ani nepršelo. Naděje se mi daří vytrácet kolem oběda. Ke kafi pak už obyčejně přikusuju hořkost všech našich konverzací za posledního půl roku. Metaforu našeho vztahu dokážu spatřit i v květinové instalaci hipsterských floristek na rodičáku. Na oko dokonale uvěřitelná, uvnitř však absurdnější než růže řezané v Keni. To jsme my. Ve slovech pevnější než skupenství vody, v činech selháváme jako asistenční psi v prvním týdnu výcviku. Podíl vždy vzniká vztahem. Vina potom. Není mezi námi rozdíl. Jsme dva slepci, kteří se vzájemně vedou přes přechod. Jen tys mlčky odbočil doleva, zatímco já naivně čekala na rozhodnutí, kterou stranou se vydáme společně. Řekla bych, že na tom místě stojím dodnes. Nebylo rozhodnuto.
Přecházím z kavárny do kavárny a hledám místo, kde zvládnu souvisle dýchat alespoň hodinu. V prostranství podchodu zhýralých umělců a zapomenutých básníků, ve kterém se každý latentní anarchista cítí významně, mi najednou zrak ustrne na glose prostého textu. BOJÍM SE STRACHU. „To já taky.”, pomyslím si. Nemůžu to však dostat z hlavy. Bojím se strachu. Snažím se ten význam uchopit ze všech světových stran. In vitro. Ex vitro. Jsme oběťmi vlastního předposrání? Dobře nám tak. Snad jsem se tedy rozhodla zaslepeně stát na tom místě dál. Kde jsme si tenkrát zapomněli ukázat na cestu. Nevíme, kdo nás rozsoudí. Možná se bojíme sebe víc než strachu. Možná se bojíme rozsudku víc než sebe. Možná proto mlčíme. Zítra je nový den.
VÝŇATEK ZE ČLÁNKU „NENÍ NEMOC JAKO NEMOc“
VŠECHNO JE NEJISTÉ – DÍKY ZA TO.
Slavné Sokratovo „Vím, že nic nevím.” je jedinou platnou tezí lidské epochy, kterou nelze zpochybnit. Totiž samotná představa lidské bytosti jako dynamické entity, velké pavučiny, propojené sítě informací, která koexistuje ve vzájemných interakacích, v kontextu své jedinečnosti, reflektující a reagující sama na sebe, je děsivá a fascinující zároveň. Paradoxní na tom všem je, že tomu vlastně pořád úplně nerozumíme.
Bio-psycho-spirito-sociální kontext existence každého jedince si nebere servítky. Při jeho formulaci se nezlomná integrita alopatického modelu zdravotní péče spolehlivě hroutí jako domeček z karet. Všechny odpovědi zde končí na posledních stránkách monografií o diferenciálních diagnózách.
Nejistota je manifestace anarchie, která nám umožňuje být tím, kým skutečně chceme být. Potřebujeme tomu jen uvěřit. Nebát se riskovat ztráty na cestě za vlastní naplněnou existencí. Možná na ní něco ztratíme, ale už rozhodně ne sebe.
ŘEKNĚTE UTRPENÍ ANO.
Je to jako když si dáte svou první ledovou sprchu. Katarze. V počátečních vteřinách se vám před očima promítnou všechny dosud známé vulgarismy v pěti světových jazycích. V dalších oplýváte pocity absurdity a nezavrhujete ani možnost, že jste se skutečně zbláznili. Čím déle ovšem proud studené vody teče, tím více vás zaplavuje jakýsi druh zmateného smíření, který prostupuje vaším tělem. Ano! Právě jste ve svém prožívání přivítali všechny možné variace na slovo nelibost (a světe div se, dost možná i bolest). Při tom všem jste se přeci jen na chvilku přistihli, že se vám to snad i docela líbí. Jinak nelze vysvětlit ten divnozvláštní výraz napodobující úsměv po uzavření kohoutku. Tato poněkud nepochopitelná ambivalence je možná váš klíč k tomu, jak se naučit přijímat ve svém životě dvojjakost.
Redukce světa na správný a špatný je přežitá. Stejně primitivně selektujeme prožívání sebe sama. Co když vám ale řeknu, že na tom vlastně nezáleží? Co když všechno, co symbolizuje slovíčko špatně, je vlastně úplně v pořádku? Protože cítit se smutně, frustrovaně, depresivně, apaticky, může prostě jen být. Bez nutné potřeby hodnotit. Posuzovat.
Každý pocit si zaslouží místo v našem životě nezávisle na svém kontextu. Ovšem musíme jej umět přivítat s otevřenou náručí. Hrdě se s ním chytnout za ruce a pronést hlasité namasté, neboť v ten moment nelze popřít, že jsou to naše pocity. Pocity vycházející z našich emocí. Z našeho prožívání. Z naší mysli. Z našeho bytí. Z nás. Jsme to my, kdo za ně přebírá plnou zodpovědnost. A jestli jim dovolíme vystoupit jakkoliv negativně, je to naše volba. Naše utrpení z nepochopení toho, že dovolit si je ve skutečnosti není hřích. Naopak.
Někdy to může být dar, o jehož potenciálu nemáme, zatím, nejmenší ponětí. Dar růstu, který obdržíte jen a pouze mimo zónu komfortu. Je esencí jediného luxusu, na kterém záleží, a do kterého má cenu investovat. Pravděpodobně to bude složitější transakce nežli platba zlatou kreditní kartou v Pařížské, ale kůže, se kterou poté výjdete na trh, ponese monogram vaší jedinečnosti, trademark vaší osobní odvahy, síly a integrity. Značka já jsem bez nutnosti uzamykat vlastní existenci do prázdných vět končících konjunkcí ale. Protože tak jak jste, tady a teď, je ta nejlepší možná a neopakovatelná verze vás. A tak to stačí.
ztrať
jen ne sebe
zrnko Tebe
v hrnku kávy
horkou vodou
rozpustím
v kávový nápoj zapomnění
třeba je to
všechno
jen něco
mezi nebem a zemí
čemu ani jeden z vás
nerozumí
a třeba je to taky
úplně
jedno
někdy jsou
ty tvoje zkratky
ke štěstí
příliš dlouhý
nesnaž se omluvit si
jeho chyby
přestože víš
jak moc Ti chybí
jednou snad
napočítáš mi do 69
já pak sfouknu svíčky
ve tmě zůstanou z nás
jen dvě obrácený příčky
dno bez dna
dny bez DNA
snesl by Ti modré z nebe
ale tys tenkrát nesnesla
Sebe
možná se Ti jednou bude hodit
že jste se k sobě vůbec
nehodili
z teploměru vašich dní
rozlitou rtuť neposbíráš
proč vždycky
když máš volno
cítíš v Duši nevolno
láska není žádný toxin
ovládá Tě
oxytocin
proměnit lásku v cit
to chce cit
